Alien 6

30. března 2012 v 14:14 | Niké


Z kriminalisty nešlo vytáhnout už vůbec nic. Obě dívky se tedy rezignovaně vracely dlouhou úzkou polní cestou zpět domů. Mlčely. A přesto věděly, že obě dvě přemýšlejí nad jednou a tou samou okolností. A to, že u nich doma je někdo, koho neznají a chová se více než divně.



Když vešly do útulného domu, všechno bylo jako předtím. Ani známka toho, že by tu něco chybělo nebo bylo snad poničeno. Obě si oddechly v tom samém okamžiku, když viděly, že ten divný týpek sedí na pohovce, nohy zkřížené pod sebou a dívá se kamsi do prázdna.





Popošly k němu tiše jako myšky, ale ani se nehnul. Christie se odvážila o něco víc a postavila se přímo proti jeho zraku, ale ani se nepohnul, nemrkl, neucukl.

"Hej! Jsme doma!" mávne mu před obličejem a to najednou zpozorní.

Opět tak divně nakloní hlavu jako vždy a zvláštně ji pozoruje. Christie nakrčí nepohodlně obočí a raději jde zpět za Lily.



"Lily…já nevím."

"Ah konečně! Už ti došlo, že bychom jej měly vykopnout?"

"On se mi nezdá…"

"To mně už od začátku. Od té chvíle, co jsi ho sem přivedla. Nepromluvil ani slovo a chová se…jak to říct…divně by bylo normální."

"Nic ti neudělal."

"A taky nebudu čekat, než se na tom něco změní."



Christie si frustrovaně povzdechne a nalije si mléko do velké sklenice. Vážně se s Lily teď nechce hádat. Rozum jí říká, že to asi nebylo nejšťastnější rozhodnutí jej sem jen tak bezmyšlenkovitě přivést, ale na druhou stranu o něj měla strach, jako o člověka, kterého někde najdete ležet na ulici a nikdo se o něj nestará a vy víte, že není opilý a sám si za nic nemůže. Aspoň jí to tak připadalo. A teď si říká, kde se tu tak vzal…



Pohledem zavadí o misku na zemi naplněnou tím samým mlékem, kterého teď upíjí ze své oblíbené sklenice s červenými nápisy. Mici se taky zatím neukázala, to ještě neudělala. Musela se skutečně vyděsit. Ale to její zoufalé mňoukání včerejšího večera Christie leží v hlavě doteď a ještě stále jí z toho naskakuje "husí kůže".



Proč všechno musí být tak složité? A k tomu ještě starý pan Winter. Chudák. Kdo ví, co se mu stalo, že kolem něj skáče tolik lidí a mluví se o tom i v rádiu. Vzpomněla si, že za chvíli by mělo být v televizi zpravodajství, třeba bude něco i tam. Nikdy neměla potřebu poslouchat zprávy, přiváděly jí spíše deprese. Všechny ty zlé věci, co se udály na tomto světě. Ale teď jí to nedá. Bylo by špatné, kdyby nevěděla, co se děje v těsném okolí jí. A kriminalisté jí nic nechtěli říct. Není si vůbec jistá, jestli by byli sdílnější k moderátorce, co jim cpe mikrofon těsně k hubě a dožaduje se vtíravými otázkami odpovědí.



Odloží sklenici, přejde do obyváku a zadívá se na pohovku. Přece se nebude ve svém domě omezovat! Pohodí hlavou nad nesmyslným váháním a posadí se na pohovku vedle toho podivného týpka. Zaujme přesně tu samou polohu co on a natáhne se ke konferenčnímu stolku pro ovladač.



Zmáčkne červené tlačítko v horní části ovladače a trpělivě čeká, než se černá krabice rozsvítí. K těmto starším technickým vynálezům musí být opatrná. Když obrazovka konečně naběhne a začnou z ní vycházet zvuky, to stvoření vedle ní splašeně ucukne.



"To je televize. Neznáš??" podiví se Christie.

Týpek vedle ní ale nereaguje a zaraženě se dívá na obrazovku. Christie pokrčí rameny, a když uslyší povědomou znělku, která uvozuje každý den zprávy, pohodlně se opře o polstrované opěradlo pohovky a věnuje se obrazovce.



Autor: Niké
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.